Září 2010

Viva la creepy people! And the other stuff

23. září 2010 v 14:27 | Jane
Huurrrrp, po dlouhé době se opět ozývám. Doufám, že vám bylo jasné, že za moji nepsavost může škola a la... nedostatek inspirace a chuti něco psát.
Psát na blog, mám na mysli.
Mimo blog píšu ledatak úkoly na PUK a jednu nesmyslnou povídku, kterou svět nikdy nespatří *jde to poslat co nejvíc lidem*
No nevadí, vy jí neuvidíte určitě.

Tak co, děcka moje, jak de škola? Povětšinou jste všichni nastoupili do nové školy mezi nové degeny a tak. Jak to zatím jde?
Jelikož já jsem ve své přitrouble zvláštní škole již rokem druhým, tak se nic moc nezměnilo. Akorát bůhvíproč máme vp rvním patře na zdi plazmovku, která vysílá úplný vy-víte-co.

Mimochodem, rozhodla jsem se úplně zrušit rubriky :D Jsou mi k ničemu, jsem totiž u obrázků zvyklá přidávat obvyklý výkec a k obvyklému výkecu se občas přidá výkec i neobvyklý a tramtadá už si povídáme o mě a ne o obrázku. Takže takhle

Obrázky mi připomínají, že zítra a) budu muset zajít poprvé tohle pololetí do ZUŠky a zjistit, kdo všechno tam ještě žije. Spolužačka, která mě tam zatáhla, tam odmítá chodit, protože jí tam přestala chodit kamarádka, takže tam budu sama samotná mezi divnýma lidma a ještě divnějším učitelem. Sexy.
A b) zítra se konečně uvidím se svojí malinko postrádanou vobludou. Doufám, že ještě pořád žije a neutopila se v tom bahně. Hurrhurrhurr, a půjdeme do čajovny :3 Tam jsem nebyla už dlouho... už normálně dva týdny.

Jinak na obrázku Billy, kterého jste mohli dřívě vidět tady

K názvu článku: cestování MHD je fakt sranda, už jenom kvůli těm děisvým lidem. Dneska jsem potkala zubatého chlápka.

Billyboy

Elemental family

16. září 2010 v 18:24 | Jane |  self-proclaimed artist
Zas mě praštilo něco, co se rádo nazývá inspirací, přes čumák a za pomoci nových tužek, propisky a vodovek vzniklo toto:
...

Shit happens (everyday)

15. září 2010 v 11:14 | Jane |  She, the mindless
Fuckfuckfuckfuckfuuuuuuck!

Aneb jak si vaše nemilá Jane dala den volna od školy.

A to to dnešní ráno začalo tak dobře. Celkem v pohodě jsem vstala někdy v čtvrt na osm, udělala jsem si snídani, umyla si hlavu a ještě stihla v rychlosti skouknout nějakej ten díl QAF. Nehorázná pohoda, protože nám odpadla ranní dvojhodinovka těláku.
Jenže.
Pak mi tak trochu ujel bus, ten další přijel se spožděním a ještě jsme zvládli uvíznout v zácpě dvě zastávky před konečnou. Metro mi samozřejmě taky ujelo, a tak jsem si řekla, že vystoupím dřív a zkusím chytnout tramvaj, která mi jede přímo ke škole.
Chyba!
Než jsem se vůbec v tom neznámém prostředí zoerientovala a našla tu blbou tram. zastávku, jedna tramvaj mi ujela. Ale bylo to v phoodě, druhá měla přijet za minutu. Do školy bych přijela někdy v 9.55.
A tak jsem vklidu nastoupila a doufala, že mě třídní nesežere. Jak jsem tak hloubala nad nesmrtelností lidlovského pudingu a v uších mi duněla hudba, nevšimla jsem si jedné zásadní věci. Místo do 11 jsem nastoupila do tramvaje číslo 19 a ta mě odvezla skoro na druhý konec Prahy než jsem si něčeho všimla.
Nádhera, což.
V duchu jsem rozmýšlela své možnosti - teď bych do školy dorazila tak akorát pět minut před koncem první hodiny. Kdybych přijela takhle pozdě, tak by mi třídní určitě nechala tu hodinu neomluvenou, a co pak s tím? A tak mě mé rozhodnutí zavedlo sem, totiž domu, kde čekám na telefonát matky, abych jí mohla vysvětlit mou situaci (to kdyby náhodou přišla domu z práce dřív).

Cestou jsem si aspoň za posledních 40 Kč koupila tužky, propisky a gumu, to na naprosto smrtelně krásný projekt z mé a Kewwyny hlavy.

Tak se zas loučím a doufám, že mi třídní zítra uzná tu omluvenku pro mě tak typickou: "Nevolnost".

This is Billy

12. září 2010 v 15:57 | Jane |  self-proclaimed artist
And he's dead. Kinda.

Aneb představuji vám svoji novou postavu, mladého pána jménem Billy (dokud mu nevymyslím něco lepšího), jenž je mrtvolou mrtvoucí.
Vznikl klasicky z nějakých skicek na růžovém papíře, konkrétně to byla skicka zadku, ke kterému jsem dokreslila zbytek těla akorát bez rukou a bez nohou. A zrovna tuhle skicu tu nemám :D
billyboy
Pro větší velikost si klikněte pravým myšítkem na obrázek a zvolte Zobrazit obrázek nebo něco v to msmyslu.

Khorne flake randomness

11. září 2010 v 22:47 | Jane |  She, the mindless

Někteří z vás vědí, že se ze mě stal nenapravitelný filmový a seriálový maniak a poslední dobou vyhledávám kousky, na které jsem se chtěla podívat už dávno. Výsledkem tohodle a taky toho, že nemám o čem jiném psát, budou rádobyrecenze příležitostně skloubené s běžným výkecem a hudební kulisou. 

Proč zrovna Little Ashes? 
Protože nemám ráda Roberta Pattinsona a miluju šílenost Dalího. 

Před chvilkou jsem se přesvědčila o tom, že na plnohodnotnou recenzi teď opravdu pomyšlení nemám, takže ee, mládeži, nic nebude.
Kdybych ten film ale přece jenom měla ohodnotit, tak bych mu věnovala tři a půl hvězdičky s odřenýma ušima. Ano, Pattinsonovi ta role naprosto a tragicky neseděla a jeho chlupaté nohy mě mnohdy vyděsily, ale výkon představitele Lorcy byl geniální, stejně tak jako některé konkrétní scénky (moře v noci, posledních pět minut filmu).

Nastahovala jsem si i hromádku dřívějších filmů od pana geniálního Christophera Nolana, který má na svědomí např. Počátek a Temného rytíře. Konkrétně to je dokonalý trik a Memento.
Musím říct, že ve všech filmech, co jsem od něj zatím viděla, se krásně odráží stopa promyšlenosti filmu do poslední klapky. Vážně. Když jsme u toho, tak Temný rytíř byl taky fajn, i když asi nikdy přesně nepochopím, proč to bylo a je TAK vychvalované. Dobře, dokonale božsky šílený Joker aka Heath Ledger, perfektní soundtrack od Hanse Zimmera a nějaký ten netopýří muž spolu s morálními hodnotami. 
Asi si to musím skouknout ještě jednou, v lepší kvalitě a bez českého dabingu.

Koukala jsem taky na první film pana Davida Lynche, Eraserhead. Ježišmarjátobylotakúchylnýadepresivní.

Dál tu mám ještě neskouklý Mechanický pomeranč aaa to bude asi tak všechno.

Abych se nějak dostala od těch filmů a filmařských zážitků... Dobře no, tak škola. Je to nuda. Nebaví mě ta jejich věčná dramata "ona řekla tohleto a ta to pochopila takhle a teď se nebaví ani s náma". Někdy mi je skoro líto, že nejsem na stejné mentální úrovni... ne vlastně kecám. Kdybych byla na stejné mentální úrovni asi bych v růžovém ohozu šla skočit z třetího patra.

Teď mě napadlo, že vlastně mám ještě dodělat pozvánky na vernisáž pro matku. A jéj...
No ano, máti bude mít 1. 10 v Poděbradech vernisáž a výstava potrvá do konce října. Si piště, že mě tam toho prvního určitě zavleče. Snad tam bude jídlo.

A jsme zas u toho, že mi vypadlo, co jsem to vlastně chtěla říct :D Asi půjdu zkusit neusnout a sledovat Memento.

Každopádně na rozloučenou moje momentálně nejvíc hraná písnička s naprosto :BBB textem.












First day of the rest of your life

8. září 2010 v 18:48 | Jane |  She, the mindless

Vraždím čas mezi tím, než se ctěná máti vrátí ze třídních schůzek s hromadou potěšujících zpráv od naší třídní.  A co je nejlepší na vraždění času? Samozřejmě, že nějaký hlubokomyslný článek na téma týdne s písničkou od Placeba uvnitř :D
Ne dobře, čas sice vraždím, ale hlavně nemám co napsat o svém průběžném životě, o škole vám vykládat fakt nechci, toho máte ve svý škole dost, takže se vrhám na tohle téma, dokud mám aspoň nějaký nápad co napsat.
(a doufám, že příští téma týdne bude sen)

Název článku ani doprovodná hudba a obrázek s obsahem nemají nic společného, klasicky.
brian

Zamysleli jste se někdy nad tím, co všechno je pro vás vlastně poprvé?
Odpověď je jednoduchá: všechno. Ale pamatujete si na to všechno? Na první pomeranč, první boty, první známku ve škole, první konflikt s rodiči, první knížka, která se vám opravdu líbilo, první písnička etc.
Celý náš život je pro nás něco poprvé a nikdy to nemůže být poprvé znovu. Stejně jako všichni máme teoreticky stejné šance v životě, protože ho všichni žijeme poprvé (mimo reinkarnované jedince, kteří si pamatují na minulé životy).
Každá vteřina, minuta a hodina, každý rok vašeho života je pro vás nový, je to všechno poprvé a většina lidí to ani nevnímá.
Každý den prožijete jenom jednou, jednou poprvé a naposled.
Děláte všechno pro to, aby to byl co nejlepší prožitek?

Bod pro vás jestli jo :)




Dream brother, my killer, my lover

4. září 2010 v 20:24 | Jane |  self-proclaimed artist
Nadpis článku jako obvykle nemá nic společného s jeho obsahem. Asi mám jenom tendence lákat sem pozorné blogaře poslouchající Placebo c:

rucicka
Všude kam se podívám, a tím teď mylsím titulku blog.cz, je škola, škola ŠKOLA, první, druhý, třetí den, všichni umřeme a už to zase začalo.
To je toho. Děláte, že jste tak hrozně překvapený koloběhem života, nebo co :D Já o škole nemám zapotřebí psát, protože nic zajímavého mě v ní nepotkalo a patrně ani nepotká.
Ale tak dobře... do třídy k nám přibylo zatím 5 nových lidí, přičemž o té páté se neví, jestli si to náhodou nerozmyslela. Jsem zvědava, jak dlouho se udrží. (Rozumějte, naše třídní... je šílená. A jakmile s ní máte problém, ona si už najde cestu jak se vás zbavit. "Odešlo" od nás 6 lidí, z toho 4 kvůli ní.) (Ale pokud s ní nemáte problém, tak je fajn :D)
Teď jsem zapomněla, o čem jse mchtěla psát *odepisovala na devinatu a zamyslela se*

Momentálně se nějak snažím přijít na vizuální kloub postavám v té věci, ze které bych ráda udělala komix. Zatím ale nevím, jestli to mám vůbec zkoušet udělat tradičně tedy tužkou (ještě nějakou najít) vodovkama a tím zbytkem, nebo si s realizací počkat na tablet. Bůhví kdy bude. Problém je v tom, že vážně pochybuju o své schopnosti nakreslit tužkou něco víc než protrét. Potřebuju předlohy i pro nejobyčejnější pózy :c
A tak se snažím a snažím ale z mých pokusů o aspoň prupiskovou ilustraci hlavních postav v das Rotkäppchen story. Dopadlo to zatím akorát nějak takhle:
...
Divně barevné jsou tedy ty postavy, zbytek jsou bezvýznamné skicky. K postavám - Charlieho Kaviára si někteří možná pamatujete odsuď, stejnětak tu slečnu s otazníkem (sedmička), zato malou roztomilou a mrtvou Karkulku jsem snad nikde ještě nezveřejňovala.