Death is just a feeling*

17. června 2010 v 17:26 | Jane |  She, the mindless
*název článku propůjčen ze stejnojmenné písničky od nevímkoho

Od chvíle, co jsem uzřela (spíš v záseku chvíli čuměla) téma týdne, jsem přemýšlela, jak na dané téma napsat něco kloudného.
Ne, že by mě něco napadlo. Spíš mě inspiroval doslov k jedné knížce (Neviditelné nestvůry, Chuck Palahniuk, doporučuju), kterou jsem teď podruhé dočetla.

Ale nejdřív začnu okecávačně. 
Pro mě smrt není nic tak strašného, spíš se divím lidem, kteří raději hned změní téma hovoru, když přijde na smrt, nebo se jí opravdu úzkostlivě bojí. Je to samozřejmě přirozená reakce člověka, strach z neznáma, protože, přiznejme si, ať si kdo chce vykládá cokoli, kterákoli víra prohlašuje cokoli, nikdo vlastně neví co je po smrti. Pokud nějaké po smrti je.
Neberte mě prosím za člověka zvráceného (no, ne v tomto směru), smrtí posedlého, nebo nedej bohu emo/gothic/cokoliv se sebevražednými úmysly. To ani náhodou. 
Smrti se nebojím, dokonce mě dáseříct fascinuje. Už v ranějším věku mě bavila představa posmrtného života neživota - zombie atd. A provází mě to až doteď (o tom někdy příště, až se rozkecám o Lize nemrtvých).
Osobně věřím, že něco po té celé slavné smrti být musí. Nemusíme si to potom ani uvědomit, ale třeba se rovnou přehoupneme do dalšího života a pokračujeme v nevědomosti dál. Reinkarnace.
Nebo je nějaký posmrtný život (tím teď nemyslím peklo, ráj a podobné nesmysly).
Prostě něco.
Něco se s naším vědomím stát musí, protože si neumím představit úplné nic, kdy nám přestane tlouct srdce a pumpovat krev a kyslík do mozku a celého těla. Konec, šmitec. Žádná after party.
Ale zpátky k tomu, že smrt je to nejpřirozenější, co může na tomhle světě být. Provází nás celým životem a umí být pěkná svině. Když nám zemře někdo blízký, je to najednou takové zvláštní, už tu prostě není. (Opět, osobně tohle přesně neznám, loni mi zemřel dědeček, můj otec je bůhvíkde pohřešovaný a nejspíš taky mrtvý a nějak mě to nebere. A to se můj emoční život zrovna nerovná ledové kře. I když by se tak mohlo zdát... )

Základní fakt života je ten, že v něm všichni chceme hrát hlavní roli. Ostatní lidé jsou stvořeni jen jako kulisa, jako pouzí statisté. O to je smrt větší svině. Sesadí nás z postu hlavního hrdiny. Staneme se jen poznámkou pod čarou v životě někoho jiného, někým určeným čistě k tomu, aby naši přátelé mohli projevit emoce, případně se rozhodnout, že změní svůj život, aby nedopadli jako my. Najednou už nejste hrdina svého života, jste jen intermezzo v životech ostatních. ...
Uvědomili jste si to někdy? Že můžete být jen vážnější tón v cizích životech? Že můžete být ten chlápek, který umře, aby pak jeho manželka/milenka mohla se slzami v očích začít hledat toho pravého, jak je to obvyklé v romantických filmech?
Všichni chceme hrát hlavní roli. 

Citací z výše zmíněného doslovu končím tuto úvahu neúvahu a jdu se dál věnovat ničemu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dorian-gray | Web | 17. června 2010 v 17:34 | Reagovat

Budete se nebát smrti i když vám už bude šlapat na paty?

2 Jane | Web | 17. června 2010 v 17:49 | Reagovat

[1]: Ale jistě, že se bát budu. To bych pak už nebyla vůbec člověkem, nebát se smrti, když se třeba dívám do tváře/masky nějakého šílence s kudlou v ruce, který se na mě žene. Chci vidět někoho, kdo by se nebál.

(Jé, pan Dorian Gray!)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.