Červen 2010

Fucking fool

30. června 2010 v 15:36 | Jane |  She, the mindless
Yes I am.


Shiiiiiit.

Já si zapomněla u spolužáka vysvědčení D: Spolužáka, kterej bydlí na jinym konci Prahy. Shiiiiiiii-

Tak popořádku.
Kytku pro třídní jsem samozřejmě kupovala na poslední chvíli, v ničem jiném má příprava na dnešní den ani nespočívala. Vysvědčení v pohodě, ještě jsem se akorát dozvěděla, že podle prospěchu jsem 32. na naší škole... kde je asi 550 lidí. Whoa. 
Na celé škole 60 reparátů a 25 vyznamenání (mezi kterými nejsem). Průměr mám v tomhle pololetí o 20 desetin lepší než v tom předchozím, a to vás samozřejěm určitě strašně zajímá :D
Po škole jsme šli třídně na zmrzku za vízo a potom na jakože privát k výše zmiňovanému spolužákovi. Tolik jsem toho zase neměla a když jsem odcházela, tak jsem ani nebyla tolik pod vlivem alkoholu. Ale stejně jsem to vysvědčení nechala ležet na jeho stolku.
Božere.
Teď se s nim ještě budu muset vidět. Fuj fuj.

Pozítří mizím do Itálie, na dva týdny (whoaaaaa!), potom na chatu ke kamarádce, kde budu taky dva týdny a doufám, že v lihu :B
Bude mi chybět ledatak můj počítač a v něm 5 řad Queer as Folk a Age of Mythology a Oblivion, kterej mi nejde, a GTA SA. 

Ale lekejte se a bojte se, u tety v Itálii internet existuje, ačškoliv žijí v nějaké zaběhlé vesničce u Modeny. Takže se možná budu hlásit i tady, každopádně na skypu i icq budu určitě.
Pokud si vzpomenu na heslo.

Tak hezký prázdniny vy ťuntíci.

Viktor

29. června 2010 v 12:26 | Jane |  self-proclaimed artist
Všechny obrázky, které jsem ochotná ukázat i jiným očím než těm svým jedné mé postavy. Určitě jste nečekali, že se bude jmenovat Viktor, ale je to tak :D

Je to upír, gay, má starší sestru a jinak zbytek rodiny spí. Sídlí v Londýně a pracuje jako barman v klubu, který sám vlastní. 
A příjmení jsem mu ještě nevymyslela :D

(A vstupovat jen na vlastní nebezpečí - výskyt yaoi a cenzurovaných chibi)

1
(btw, původně jsem chtěla udělat nový design s tímhle obrázkem, no, možná příště)

Wondering why is she still alive

29. června 2010 v 12:07 | Jane |  She, the mindless
Ne, že bych věděla co psát, ale píšu stejně. Resp. věděla jsem to předtím, než jsem si otevřela tohle okno a napsala titulek článku.
Ano, vážně jsem docela zvědavá, jak je to možné, že ještě žiju. No nevadí, ještě dva roky a šmitec.

Vezmu to bodově, pro změnu:
  • 24.6 Serj Tankian... úžasně úžasný. Serj je rozhodně můj nejoblíbenější zpěvák a ani nevíte jak moc se těším na jeho novou desku :D (dokonce tak moc, že si jí snad i koupím)
  • O víkendu jsem spala u kámošky, ochutnala frisco a zažila řadu dramat (který samozřejmě nebudu rozebírat)
  • Začala jsem poslouchat Muse. A to jakože vážně. Nikdy dřív se mi sice jejich hudba nelíbila, ale teď mám stažené album Resistance + nějaký další písničky.

  • V pondělí úklid třídy, dneska pochod Hostivařským lesoparkem (kde jsem se nudila tak dokonale, že jsem přemluvila spolužačku, aby se profesorce postěžovala jak děsně špatně jí je od její alergie, takže jsem jí jako jela doprovodit domu :D)
  • Zítra konečně vysvědčení a konec, hůůů. A druhýho jedeme do Itálie k tetě, takže budu muset provést nenáviděnou činnost - sbalit si věci na dva týdny. To si rovnou vezmu všechno oblečení hm.
  • Jo a báj d vej, kdybyste byli slepí, nový design, obrázek a tvorba celkově opět čistě má (Až na textury)

Tenhle článek vám tedy dal hodně.

Tonight's the night.

24. června 2010 v 16:08 | Jane |  She, the mindless
Dnes, dnes večer, dnes večer si nechám splnit jeden ze svých snů.
Hůůůů já se těšíííím :D

A mezitím tu poslouchám Lady Gagu, koukám na Alejandra a tak všeobecně mi není moc dobře. Připravte se na to, že tento článek bude tradičně o ničem.

Božere, dneska jsme se táhli do Zoo. Jak malý haranti (kterých tam mimochodem byly OCEÁNY. Taková noční můra!). Zřejmě jsme neschopni si vymyslet vhodný program, když máme čas k promrhání. Svědčí o tom to, že zítra jdeme na prohlídku do Opatovské knihovny. Božere.
Každopádně to bylo hlavně mrhání mýma ubohýma nohama. 
(Private message: Tomáškofile, jestli tě náhodou chytla šílená bolest nohou, tak pardon. To já.)
Zoo jako Zoo, bohužel jsem tentokrát vynechala lemury :( Ale viděla jsem outloně! 

Tak jo, už ani nevím o čem jsem to chtěla psát.
NO, pořád tady ještě poslouchám lady Gagu zatímco píšu tohle :D Já za to nemůžu.
Normálně vážně poslouchám o něco (málo) tvrdší hudbu (většinou to teda skejsne u Placebo) a jasně, poslechnu si cokoliv, ale nemyslela jsem si že Gagu. Samozřejmě že ho nechcete znát, ale můj názor na ní je asi takový víceméně neutrální. Zjistila jsem, že mi ani tolik nevadí, písničky má chytlavý a ať si kdo chce říká co chce, hlas má taky. A pořádnej i bez všech počítačových úprav. To, že posunuje zase dál hranice moderní hudby a hlavně jaktoříct projevu umělců, je jenom takové bezvýznamné plus.
Mno, a člověk si vážně užije pohled na ty její šílené módní kreace.


Abych přešla k ještě o něco méně významné, ale kraťounké části článku, sakra se těším na pátou řadu Dextera :D Chci si sehnat knížky, ale chmm, to by chtělo buď zbohatnout a koupit si je, nebo zbohatnout a splatit dluh v knihovně.
Ani jedno mě nečeká.

+ Přidávám ještě kec o tom, jak neuvěřitelně chytrá a neodolatelná jsem, neboť se mi podařilo mít na vysvědčení jenom jednu trojku a to z matiky, a to se prosím nepočítá :D Takže tradičně budu mít nejlepší vysvědčení ve třídě, větší lol je ale, že průměrově jsem o nějakých pár 10 desetin lepší než v pololetí. A to prej, že se zákonitě každej zhorší. Fuck off!

Tak, zpátky k začátku článku.
Dnes jdu na koncert Serje Tankiana 8D 20:00 Incheba aréna. Hůůůůů. 
Mám z toho trošku hrůzu, nevím co na sebe :D Ale bude to za to rozhodně stát. Zážitky kdyžtak připíšu zítra, pokud budu schopná slova a ještě pořád naživu. 
A nakonec článku přidávám nejnovější písničku Serje, z jeho druhého sólového alba Imperfect Harmonies, které vyjde někdy k 7. září.

Queer as Folk US vs UK?

20. června 2010 v 19:45 | Jane |  trash
Queer as Folk
Bacha, článek může obsahovat spoilery.

I přestože o existenci něčeho jako Queer as Folk ví snad jen jeden tichý a jeden příležitostný čtenář tohoto blogu, sázím na to, že možná jednou někdy někoho bude zajímat rozdíl mezi dvěmi verzemi tohoto seriálu dřív, než se do toho pustí sám.
Takže tedy.

Začnu s britskou verzí, protože takdy existovala dřív a bez ní by žádná americká ani nebyla.
- má dvě řady, viděla jsem zatím jenom první a ta má 8 dílů po zhruba 30 minutách
- fanoušci říkají, že má větší morální dopad nebo tak něco - Phil(Ted) po předávkování se zemře a Nathanovi(Justin) je pouze 15 let, když poprvé potká Stuarta(Brian). Já tedy opravdu nevím co to s tím Philem mělo znamenat, protože v jednom dílu zemře, v druhém mu akorát jdou na pohřeb a ještě si z toho dělaj srandičky. A tohle má mít deprimující dopad? 
- kvůli tak krátké první řadě (8 dílů sakra) se mi zdá, že charaktery neměly dostatek času a prostoru se vyvíjet (takže oproti americké verzi je to všechno tak časově natěsnané na sebe)
- UK ekvivalenty Melanie a Linz se tam skoro nevyskytují, maximálně tak když se něco týká Alfreda(Gus). 
- Subjektivní názor: britská angličtina mi zněla strašně teple (Ale to mi zní vždycky, no matter what), a hlavně Stuart (Brian) byl celkem nechutný slizoun bez žádné známky vkusu (modrý oblek, vínová košile, salátově zelená kravata?!).
Možná, že kdybych jako první viděla tu britskou verzi, měla bych trošku odlišný názor, ale myslím, že ne zas tak moc. Určitě ne na slizáctví Stuarta. Ble.

Oproti tomu verze americká
- se celkově dočkala pěti řad a přesně 83 dílů v délce cca od 40-50 min
- postavy jsou celkově okopírované z britské verze, jak jinak, když jim to sloužilo jako předloha. Okopírované dokonce přesně některé scénky a dialogy (třebaže pozměná jména nebo souvislosti) a písničky. Samozřejmě, i tohle je očekávané (ovšem platí jen pro první řadu a i to snad tak do půlky)
- Justinovi je při prvním setkání s Brianem 17, Ted ani nikdo jiný z hlavních postav neumřem ale i přesto se potýkají s dost vážnými potížemi.
- Brian... je postě Brian Kinney. Daleko lepší verze, věřte mi. A má sakra vkus.
- Díky těm pěti řadám mají postavy samozřejmě obrovský prostor k rozvinutí vztahů mezi sebou navzájem. Sledujeme vlastně jejich životy po dobu pěti let (nejlepším příkladem je asi vztah Briana a Justina)
+ má úžasný soundtrack a je to skvěle točené.


Tohle by případným zájemcům mělo trošku pomoci, každopádně to spíš vypadá jako tvrdá kritika na britskou verzi.
No nic.

Ambitions cuts us down

19. června 2010 v 22:27 | Jane |  She, the mindless
Ach jo.

Jsem přecitlivělá po jedný blbý písničce, po jedný blbý scénce, a to jsou mý dny skoro u konce. V poslední době ne tak nenormální jev, bohužel.
Asi ze mě přece jen nebude emoční mrtvola.
Škoda. Je to přece tak cool.

Písničku házím dolu pod perex, je to nechutně smutný a nechutně připomínající poslední díl Queer as Folk. Po kterém, mimochodem, vážně nemůžu číst yaoi. Never, ever more.
Prostě to nejde. Když už jsou v tom emoce, tak jsou tak přehnané, vyhrocené po okraj všech možností a stejně vedou jenom k bezvýznamnému (a občas ještě špatně nakreslenému) sexu, kde aspoň jeden ze zúčastněných brečí, ať už z jakéhokoliv důvodu. 

Ach jo.

Dneska se zase chystám strávit bezesnou noc. 
Taky jsem si proto šla pro redbull, ještě ten ze včerejška. Na třetí pokus, když jsem konečně vstala, tedy odloupla se od počítače, jsem si šikovně stoupla na prsty u nohy, které mi všechny naráz křuply. Já držku na postel vedle.
Když jsem si pro ten redbullák konečně došla, zvládla sem si ho ještě vyšplíchnout do oka. No vážně. Jsem socka až to není hezký.

Ach jo.

Ani už nevím, o čem jsem chtěla psát. To ta písnička.
Jooo, už vím. 
Máte obrovskou a velice skvělou šanci se mě zeptat, anonymně, na COKOLIV vám je libo. Pokusím se odpovědět. Tak prosím, ZDE!!! Využijte toho, slibuju, že budu odpovídat na cokoliv, opravdu, a snad co nejdříve. Tuhle noc sem online furt.
Tož do toho!

Brian (not THAT Brian)

19. června 2010 v 12:22 | Jane |  self-proclaimed artist
Přicházím se podělit o trošku té mé samozvané geniality. Nevím proč zrovna tenhle kousek...
No jo, vím. Tenhle rádoby portrét mě přivedl na Queer as Folk. (To tím způsobem, že jedna holka na Deviantartu k němu poznamenala, že si z názvu "Brian" myslela nejdřív, že je to TEN Brian Kinney. A už to jelo.) No a taky mi tady hraje Placebo, takže...
A ne, není to vůbec pokus o digitální portrét. Vlastně za začátku byl, ale potom jsem se dost krutě vykašlala na detaily, takže to dopadlo tak jak to dopadlo.
Brian Molko, frontman Placebo, kdybyste nevěděli nebo nepochopili.
(A teď moment, jdu vyhrabat odkaz na předlohu)
Brian Molko
Ta předloha. Tvořeno v programu SAI, ještě za dob, kdy mi fungoval tablet. Btw, třeba se vám poštěstí a jednou sem hodím taky nějaký portrét tužkou.
Ha. Ha.

Sleepless + updates

18. června 2010 v 10:39 | Jane |  She, the mindless
Dobře, přiznávám, nebyl to zrovna nejlepší nápad probdít celou noc.
Je ze mě bohužel-stále-žijící zombie!
Orgány se patrně rozpustily!
Bulvy v pudu sebezáchovy utekly!
A tak vůbec.
Mám hlad.

A nesmím usnout do konce dnenšího dne. Soboto! Buď už, ty soboto jedna!
Áááááááá.

...
Článek jen v takhle smrsknuté formě díky tomu, že jsem to psala na ICT a věřte nebo ne, nechtělo se mi pokračovat v tom duchu, ve kterém jsem byla za stalkingu mých věrných spolužáků.
Mno.
Takže abyste věděli, beze spánku jsem přežila do chvíle než jsem musela jít ukládat svojí mladší sestru.
Pak jsem usnula s ní.
TAKOVÝ FAIL.
JÁ SI TO UŽ NIKDY NEODPUSTÍM!!!
BEHEHEHEHEHHHH... je ze mě(mně?) zhroucená troska!
Ale vyspaná no.

A koupila jsem si Visine na své polomrtvé bulvy a taky zásoby v podobě dvou redbullů a nějakých těch čokokaramel tyčinek na včerejší noc, KTEROU JSEM MĚLA TAKY STRÁVIT BEZE SPÁNKU. 
Bože.

Já sem taková lama, že to snad ani není možný.


No, a co vy, lidi, kteří nemáte tak blbý plány a pak se jich ještě ani tak blbě nedržíte?

Death is just a feeling*

17. června 2010 v 17:26 | Jane |  She, the mindless
*název článku propůjčen ze stejnojmenné písničky od nevímkoho

Od chvíle, co jsem uzřela (spíš v záseku chvíli čuměla) téma týdne, jsem přemýšlela, jak na dané téma napsat něco kloudného.
Ne, že by mě něco napadlo. Spíš mě inspiroval doslov k jedné knížce (Neviditelné nestvůry, Chuck Palahniuk, doporučuju), kterou jsem teď podruhé dočetla.

Ale nejdřív začnu okecávačně. 
Pro mě smrt není nic tak strašného, spíš se divím lidem, kteří raději hned změní téma hovoru, když přijde na smrt, nebo se jí opravdu úzkostlivě bojí. Je to samozřejmě přirozená reakce člověka, strach z neznáma, protože, přiznejme si, ať si kdo chce vykládá cokoli, kterákoli víra prohlašuje cokoli, nikdo vlastně neví co je po smrti. Pokud nějaké po smrti je.
Neberte mě prosím za člověka zvráceného (no, ne v tomto směru), smrtí posedlého, nebo nedej bohu emo/gothic/cokoliv se sebevražednými úmysly. To ani náhodou. 
Smrti se nebojím, dokonce mě dáseříct fascinuje. Už v ranějším věku mě bavila představa posmrtného života neživota - zombie atd. A provází mě to až doteď (o tom někdy příště, až se rozkecám o Lize nemrtvých).
Osobně věřím, že něco po té celé slavné smrti být musí. Nemusíme si to potom ani uvědomit, ale třeba se rovnou přehoupneme do dalšího života a pokračujeme v nevědomosti dál. Reinkarnace.
Nebo je nějaký posmrtný život (tím teď nemyslím peklo, ráj a podobné nesmysly).
Prostě něco.
Něco se s naším vědomím stát musí, protože si neumím představit úplné nic, kdy nám přestane tlouct srdce a pumpovat krev a kyslík do mozku a celého těla. Konec, šmitec. Žádná after party.
Ale zpátky k tomu, že smrt je to nejpřirozenější, co může na tomhle světě být. Provází nás celým životem a umí být pěkná svině. Když nám zemře někdo blízký, je to najednou takové zvláštní, už tu prostě není. (Opět, osobně tohle přesně neznám, loni mi zemřel dědeček, můj otec je bůhvíkde pohřešovaný a nejspíš taky mrtvý a nějak mě to nebere. A to se můj emoční život zrovna nerovná ledové kře. I když by se tak mohlo zdát... )

Základní fakt života je ten, že v něm všichni chceme hrát hlavní roli. Ostatní lidé jsou stvořeni jen jako kulisa, jako pouzí statisté. O to je smrt větší svině. Sesadí nás z postu hlavního hrdiny. Staneme se jen poznámkou pod čarou v životě někoho jiného, někým určeným čistě k tomu, aby naši přátelé mohli projevit emoce, případně se rozhodnout, že změní svůj život, aby nedopadli jako my. Najednou už nejste hrdina svého života, jste jen intermezzo v životech ostatních. ...
Uvědomili jste si to někdy? Že můžete být jen vážnější tón v cizích životech? Že můžete být ten chlápek, který umře, aby pak jeho manželka/milenka mohla se slzami v očích začít hledat toho pravého, jak je to obvyklé v romantických filmech?
Všichni chceme hrát hlavní roli. 

Citací z výše zmíněného doslovu končím tuto úvahu neúvahu a jdu se dál věnovat ničemu.

Who's talking about Ethan? I'm talking about Brian!

16. června 2010 v 23:53 | Jane |  She, the mindless
Pro vaši ctěnou informaci - fajn, fajn, zůstávám u Jane (takže, kdyby měl někdo trošku potíž s tím jak mě oslovit -hahajepřecetolikmožností- tak můžete používat Jane). Bylo to matoucí i pro mě, změnit si takhle náhle přezdívku. 
Mle.


Potřetí jsem dokoukala pět vyčerpávájících řad Queer as Folk, potřetí jsem u konce brečela jak raněná kobyla D: 
Bože, proč musím být tak sentimentální.
To ten konec ani nebyl až TAK k ubrečení se, ne? Ale co já, že jo, to řikejte mým slzným kanálkům. Pakoně.
Stejně.

....

Nooo nic, nebudu spoilerovat náhodným čtenářům, kteří třeba mají zájem, nebo už koukají na začátek QAF.
Kdyby tak náhodou, výstřel do neznáma, neviděl někdo UK verzi?
(pod perexem už o QAF pokračuju jenom v míře :B)